Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to tady! Město Gotham ve svých řadách přivítalo dalšího sólového hráče. Označovat však tuhle uzavřenou televizní minisérii jako přímočarou historku o zrodu a činech jedné záporné komiksové postavy by bylo až příliš jednoduché.
Druhá část článku o historických milnících akčního filmu se z větší části bude věnovat osmdesátkám...
Vysloužilý desperát Pike Bishop hodnotí zoufalou situaci, zatímco mu nad hlavou létají kulky a z několika míst na jeho těle vyvěrá krev.
Pokud se řekne Kat Von D, většině se asi vybaví potetovaná rebelsky vyhlížející tmavovláska, která to v minulosti dva roky táhla s jistým Nikki Sixxem.
Asi to máme v sobě, být v mnoha ohledech povrchní a posuzovat ostatní na základě vzhledu. Krása a mládí jsou natolik prchavé a v proudu času pomíjející...
Následující text se zaměřuje na vznik a kulturní dopad satirického, černohumorného, politicky nekorektního...
Horký vítr se opírá do uschlých stepních běžců, kteří se pod horizontem krvavě rudého západu prohánějí prašnou krajinou.
Závěrečnou část našeho putování zakončíme ve velkém stylu. Čekají nás devadesátá léta...
Druhá část tohoto tematického článku nás zavede do nablýskaných osmdesátek. Nakoukneme do Kingova nejdivočejšího životního období a podíváme se na zoubek jedinému režijnímu počinu...
Skrze hřích přivedla svou dceru na tento svět, tak má i plné právo přetnout její mladý život. Mateřské objetí je ve skutečnosti hadí smyčkou.
„Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší.“ Hádám, že tento slavný slogan, který před pětačtyřiceti lety lákal diváky na klaustrofobické sci-fi Ridleyho Scotta...
Je to skoro jako droga. Nepatrné stopy benzenu obsažené v benzínu dokáží otupit náš mezolimbický systém a vyvolat dočasnou euforii.
Norimberská kongresová hala praská ve švech. Tisíce očí upřeně pozoruje nevelkého muže za řečnickým pultem zdobeným černou svastikou.
"Nikdo nám pod nosem nebude střílet prezidenty.” (MM) Je to tady. Ultra drzá a politicky nekorektní sága The Boys (2019) se nám překlopila do čtvrté...
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
